Vojtíškovi byli původně Jihočeši, kteří se do Lázní Bělohradu přistěhovali v roce 1923. Opravili si a přestavěli domek čp. 206 v tehdejší Fričově ulici, nyní ulici Vojtíškova, který se nachází pod kostelem v dolní části města. Jan Vojtíšek starší, se narodil 6. května 1885 v Záluží. V tomto domě žil spolu se svou ženou Boženou, rozenou Sebickou, nar. 20. listopadu 1888. Jan Vojtíšek starší byl tiskař a majitel tiskárny. Měli dva syny a dceru, které zdárně vychovali v čestné občany a vlastence. Oba synové i dcera se aktivně zapojovali do místního kulturního i sportovního života. Syn Jan Vojtíšek, nar. 23. února 1912 v Praze byl ženatý s Kristou rozenou Kubánkovou, nar. 22. července 1913 v Benátkách nad Jizerou. Sňatek uzavřeli 12. května 1940. Jan se po otci stal knihtiskařem a topografem. S jejich půlroční dcerkou Janičkou bydleli v domě čp. 354 u Bažantnice. Druhý syn Adolf Vojtíšek, nar. 6. září 1914, byl peněžním úředníkem. Dcera Božena Vojtíšková se narodila 10. října 1920.

V roce 1940 Jan Vojtíšek ml. pomáhal kpt. Václavu Knotkovi při útěku do zahraničí. II. zpravodajský odbor MNO v Londýně požádal Vojtíška prostřednictvím SILVER A o spolupráci. V Lázních Bělohradě byl zřízen záchytný bod a jejich firma se stala jedním z hlavních zpravodajských center a dispečerskou ústřednou pro vysazené parašutisty, kteří zde také v několika případech přespali. V jejich tiskárně se tiskly falešné dokumenty i potravinové lístky pro potřeby parašutistů. Jan Vojtíšek mladší byl kontaktní osobou skupiny Silver A velitele nadporučíka Alfréda Bartoše operujícího v Pardubicích, který koordinoval nasazené skupiny. Spojení mezi Vojtíškem a kpt. Bartošem obstarávala Hana Krupková. Parašutisté se obraceli na podobné úkryty podle smluvených inzerátů v Národní politice, kde v květnu 1942 vyšel inzerát:

Koupím slovník jazyka českého. Nabídky na adresu Jan Vojtíšek, Lázně Bělohrad 354.

Tento inzerát nasměroval k Vojtíškovým také nadporučíka Adolfa Opálku, alias Adolfa Krále, který byl pro svou ráznost a spolehlivost ustanoven velitelem operační skupiny OUT DISTANCE. Tato skupina měla za úkol dopravit do Protektorátu speciální naváděcí maják Beacon a provádět zde sabotážní akce. Tento u knihtiskaře Vojtíška získal spojení do Pardubic na velitele všech parašutistů kapitána Bartoše a také jednu noc v Bělohradě přespal. Opálka byl kultivovaný, přitom však rozhodný a houževnatý důstojník, který byl znechucen morálním stavem protektorátní společnosti. Je znám jeho výrok „Česká mládež dovede myslet jen na zábavu, zatímco jiné čeká popraviště.“

Kromě Opálky přišel do Bělohradu i pozdější zrádce celé skupiny Karel Čurda, který pokračoval do Pardubic za velitelem Bartošem a adresy použil také svob. Dvořák ze skupiny STEEL.

Dne 27. května 1942 došlo v Praze v ulici V Holešovičkách ke zdařilému atentátu na zastupujícího protektora, generála policie SS-obengruppenführera Reinharda Heydricha, který následkům utrpěných zranění podlehl v nemocnici Na Bulovce dne 4. června 1942. Po atentátu byly v celém Protektorátu nařízeny domovní prohlídky – rozjela se největší policejní akce německé říše. Pozornosti Gestapa a následným prohlídkám neušlo ani malé podkrkonošské městečko Lázně Bělohrad.

Němcům se dlouho nedařilo atentátníky, ani ty, kteří jim pomáhali, nalézt. Nahrála jim až zrada jednoho z výsadkářů. Na rodinu Vojtíškových upozornil rovněž sám Jan Vojtíšek starší, který snad z opatrnosti nahlásil na gestapu, že ve svém bytě nechal v době před atentátem přespat cizího muže, kterého přivedl snoubenec dcery Boženky Jelínek. Využil tak prý výzvy K. H. Franka o beztrestnosti těch, kteří se sami přihlásí, že poskytli útulek osobě bez policejního přihlášení. Dne 16. června roku 1942 se přihlásil na pražském gestapu Karel Čurda, který zradil své kamarády a všechny pomocníky parašutistů, bohužel i bělohradský úkryt.

Ze vzpomínek odbojáře Antonína Zaplatílka, který se po atentátu schovával v Lázních Bělohradě u svých příbuzných Marie a Jana Seifertových, kteří bydleli ve vile na okraji městečka u Bažantnice, nedaleko Vojtíškových, se dozvídáme, že v noci na 17. června 1942 slyšel přijíždět z městečka Lázní Bělohrad auto. V tu dobu byl zde hluk motoru neobvyklý, a proto ihned vstal a zpozorněl. Přes záclonu viděl, že auto zastavilo přímo pod okny jejich domu. Za chvíli přijelo druhé, za ním třetí a všechna auta zastavila pod okny jejich vily. Jako skutečný ilegální pracovník ihned poznal, že se jedná o gestapácká auta. Gestapáci přeskočili potok Javorka, vyvrátili dvířka u zahrádky a šli naproti k sousedům Vojtíškovým. Za chvíli se rozsvítila u Vojtíšků světla v kuchyni, kde již bylo vidět, jak zde pobíhá mnoho mužů. Celý jejich dům byl obklíčen a prohledáván. K ránu ještě za tmy kolem 4 hodiny, přiváděli gestapáci pod okna Seifertových zatčené. Mezi nimi byl starý tiskař pan Jan Vojtíšek, jeho manželka Božena a dcera Boženka, která se měla za týden vdávat. Pak jeli gestapáci pro jejich syna Jana Vojtíška, který bydlel nedaleko, a kterého přivezli i s jeho ženou Kristou, která chovala v náručí šestiměsíční děcko a konejšila ho, když plakalo. Z Blízké vesnice přivezli i ženicha nevěsty, úředníka okresního úřadu Jelínka a všechny zatčené gestapáci z místa postupně odváželi. V Horkách u Staré Paky byl ve spořitelně zaměstnán druhý syn Jana Vojtíška Adolf Vojtíšek, kterého také Gestapo zatklo. Gestapáci zůstali v tiskárně u Vojtíšků ještě týden, dělali tam prohlídky, vytrhávali podlahy a čekali na další spolupracovníky Vojtíšků. Celý dům postupně zcela vyrabovali. Přes záclonu bylo vidět, jak gestapáci hodovali ze zásob, které byly určeny na svatbu. Vyrabovaný dům následně hlídali místní četníci a pro zbytky si přijeli gestapáci z Jičína. Tiskařské stroje a značné zásoby papíru byly ukradeny koncem října a odvezeny do dílny terezínské pevnosti.

Zatčení za svoji pomoc při výrobě falešných dokumentů neunikl ani zaměstnanec Vojtíškovy tiskárny Jaroslav Trojánek, nar. 19. dubna 1911. Kromě pomoci při tisku věděl také o ukrývání parašutistů a o zbrani, kterou Jan Vojtíšek ml. uschoval v nedalekém lese na Homolce. Do bělohradu se jako jediný ještě na jeden okamžik Jaroslav Trojánek vrátil. Bylo to však za doprovodu Gestapa, kterému zde ukázal místo v lesíku Homolka, kde byla anglická pistole zakopána. Všechny tyto lidi již nikdo ze sousedů neviděl. Zatčení Vojtíškových způsobilo ve městě velké zděšení. Nikdo však nic nevěděl, jelikož ilegální činnost odvlečených byla opravdu dokonalá. Mnozí usuzovali, že snad byly v tiskárně tisknuty ilegální letáky, potravinové lístky a fingované průkazy. Jiní zase poukazovali na možnou spojitost s atentátem, ale jak tomu bylo doopravdy, se lidé dozvěděli až po válce.

Všechny osoby byly převezeny do Pankrácké věznice, kde byly podrobeny brutálním výslechům. Kristu Kubánkovou – Vojtíškovou, která měla malou Janičku, z Pankráce propustili. Později si však pro ni přijeli do Starých Benátek k jejím rodičům. Malá Janička zůstala zpočátku v Nových Benátkách u Řípů, kam ji matka Kristina Vojtíšková dala před svým zatčením, aby ji zachránila. Odtud Janičku Němci také sebrali a umístili ji v dětském útulku v pražské Krči.

Po brutálních výsleších byli všichni odvezeni do Terezína, kde byli vězněni. Velitel vězení Heinrich Jöckel, rozhodl využít jejich znalostí a dal do Terezína převézt jejich tiskařské zařízení a zásoby papíru.

Téměř celá rodina Vojtíškových, včetně jejich zaměstnance Jaroslava Trojánka, byla zavražděna v popravčí místnosti koncentračního tábora Mauthausen dne 24. října 1942. Nejvíce zainteresovaný syn Jan, byl den před tím převezen zpět do pankráckého vězení, jako jeden z klíčových svědků. Když vedení Gestapa usoudilo, že ho k případným konfrontacím nepotřebuje, byl z pankrácké policejní věznice deportován do Malé pevnosti Terezín a odtud do Mauthausenu, kde jej stihl stejný osud, jako jeho rodinu a byl zde zastřelen dne 26. ledna 1943 v 16 hodin 39 minut. Z Vojtíškovy krve přečkala válku pouze malá Janička, která však prodělala řadu lékařských zákroků a vrátila se až po válce ve velmi zbědovalém stavu.

Uvedené skutečnosti v člověku vyvolávají i po tolika letech pocity smutku a zároveň úcty k těmto lidem, kteří ač přidušeni nacistickým režimem v Protektorátu Čechy a Morava, neváhali pomáhat a bojovat za svobodu a pro dobro věci. Na fasádě domu čp. 206 v ulici Vojtíškova v Lázních Bělohradě, se nyní na jejich počest nachází pamětní deska se jmény zavražděných. Až budete procházet v Lázních Bělohradě kolem uvedených míst, spojených se životem rodiny Vojtíškových, věnujte zde milí pochodníci tichou vzpomínku těmto lidem, kteří položili své životy pro klid a mír budoucích generací našeho národa.

Použité zdroje:

Za poskytnutí fotografií děkujeme panu Ladislavu Stuchlíkovi.

Anthropoid, Jaroslav Čvančara, ISBN 978-80-88162-08-7, s. 193, 198, 310

Průvodce Silver A, Pavel Šmejkal, ISBN 978-80-200-2808-2, s. 64-67